Ivan Bukovský

malíř a středoškolský pedagog, absolvent Výtvarné školy Václava Hollara a Akademie výtvarných umění v Praze (ateliér prof. Jana Smetany).

Roku 1974 obdržel studentskou Cenu 17. listopadu. Roku 1975 společně s Janem Bouškou a 1976 poprvé samostatně vystavoval v malé neoficiální galerii Divadla v Nerudovce. Zúčastnil se významné generační Výstavy mladých v Mánesu (1976).

Roku 1978 se zúčastnil neoficiální generační skupinové výstavy Konfrontace v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. Se svým spolužákem z Akademie, Jiřím Sozanským, byl spoluorganizátorem prvního ze tří neoficiálních výtvarných sympozií v Terezíně roku 1980. Na výstavu bylo dva dny po zahájení uvaleno na příkaz KSČ informační embargo, ale zprávu o ní již předtím zveřejnily noviny i televize a zákaz naopak zvýšil návštěvnost. Až do konce 80. let Bukovský vystavoval většinou pouze v menších galeriích.

V letech 1984–1990 spolupracoval s Krátkým filmem. Počátkem 90. let navštívil na pozvání bratří Lucchettů Itálii a roku 1993 Izrael.

Od roku 1993 se věnuje středoškolským studentům v příbramské waldorfské škole. Učí zde dějepis a dějiny umění a výtvarnou výchovu. V letech 1996–2003 byl pedagogem na SOŠ a VOŠ ve Štětí.

Ivan Bukovský žije a pracuje v Příbrami. Byl členem výtvarné skupiny Lipany (1991–1992) a SVU Mánes (1992–2013) a Středočeského sdružení výtvarníků. Po odchodu z SVU Mánes je členem Volného sdružení M (zal. 2013).

Ocenění:

1984 cena za malbu na III. trienále mladých malířů Sofia

1985 cena za kresbu na I. Trinále protiválečné grafiky Majdanek

1996 cena Nadace Barceló

2007 cena poroty Premio San Crispino

2008 cena kritiky Premio Porto S´Espidio

2015 Identifikačný kód Slovenska

Výstavy:

Národní galerie Praha

GASK Kutná Hora

AJG Hluboká

Galerie Klenová

Galerie Cheb

Galerie Litoměřice

Paňstwowe muzeum Majdanek

Yad Vashem Jeruzalém

Řada samostatných a skupinových výstav v Čechách a v zahraničí

Přítel rodiny F. R. Krause, autor ilustrací a obálky knihy Povídky ze Svrabové čtvrti – Zmizelý svět židovské prahy.

weby a odkazy:

František R. Kraus

(1903 – 1967)

československý spisovatel a novinář, člen protinacistického odboje a přeživší holokaustu. Patřil do tzv. Pražského kruhu spisovatelů. Působil v ČTK, Prager Tagblatt, Prager Presse, Tribuně, v Českém rozhlase zakládal krátkovlnné vysílání a byl prvorepublikovým zahraničním zpravodajem v českém, německém, francouzském a anglickém jazyce.

Během holokaustu byl vězněn v terezínském ghettu, přežil Auschwitz, Gleiwitz a Blechhammer a podařilo se mu uprchnout z pochodu smrti. Jeho knížka Plyn, plyn…, pak oheň, vydaná v září 1945 byla jedním ze zcela prvních literárně zpracovaných svědectví o holocaustu nejen v Československu, ale na světě vůbec.

Z politických a antisemitských pohnutek komunistického režimu byla Krausova díla až do roku 1989 zakazována a cenzurována. Ačkoliv jeden z jeho žáků, Arnošt Lustig, jej považoval za spisovatele světového významu a přirovnával jeho tvorbu k Jacku Londonovi, E. E. Kischovi či Primo Levimu, a jeho dílo vyučoval na zahraničních univerzitách, zůstává zatím osobnost a dílo F. R. Krause u nás i ve světě na okraji zájmu.

Zapomenutý svědek František Robert Kraus na radiu plus.

Lenka Kovářová

Slovenka narozená pod Tatrami (proto si říká Tatranka), žijící v Čechách. Studovala cestovní ruch a cestování jí zůstalo. Nějaký čas žila v severní Africe, chvíli na Slovensku, chvíli v Čechách, chvíli ve Vietnamu a nyní je opět v Čechách. Pracovala v jeskyni, v cestovní kanceláři, starala se o chod několika jiných kanceláří a před odletem do Vietnamu dlouhá léta pracovala na letišti.

Je možné, že ji neznáte. Nevyhrála žádnou literární cenu a nevydala žádný bestseller. Jejím prvním knižním literárním počinem je právě tato knížka. Jsou to její osobní zážitky ze života ve Vietnamu, malé medailonky z „paralelního světa“. Ocitla se tam na několik let, a jak sama říká, první rok zírala, druhý rok koukala, pak pozorovala a poté se přímo ponořila do onoho zcela odlišného způsobu života. Jestliže jste čtenář, který se při čtení rád pousměje, zkuste si otevřít toto její dílo malého rozsahu. Cestopis to není. Nic, o čem by se psalo v cestovatelských bedekrech. A přesto je to knížka o oné krásné, podivuhodné zemi – Vietnamu. Sama si namíchala styl i jazyk. Vietnam ji oslovil a jejím prostřednictvím snad osloví i některé z Vás, čtenářů.

Kateřina Maderová

Psaní je pro mne místo, kde mohu komunikovat s vlastní duší. Místo, kde mohu vyjádřit svoji kreativitu, ale i podstatu.

Básně jsem začala psát po odchodu mé maminky a rozchodu, který hluboce zasáhl moji duši. Aby se znovu rozlétla, musela získat křídla a poesie mi je poskytla.

V hlubinách své duše jsem našla radost z tvorby a smysluplného vyjádření. Z tohoto místa jsem začala tvořit.

Moje básně vycházejí z mého niterního spojení s Bohem a anděli. Často píšu v přírodě navázána na její mocné energie a živly. Při psaní vnímám, jak je důležité připomínat si témata vděčnosti, lásky, radosti, uvědomění si naší podstaty, ale i smrti a bolesti.

Život je bohatý, a když se mu snažíme v proudu času porozumět, začneme chápat, že i „negativní“ situace mají svůj hluboký smysl a význam. Postupně se v mém nitru básně začaly proměňovat v poselství, který cítím jako andělské doteky.

Doufám, že moje tvorba přinese radost a podnítí třeba jen malé zamyšlení nad krásou našeho bytí.

Mám-li o sobě něco napsat, raději to vyjádřím básní.

Michaela Krýslová

(* 1961) už dělala kdeco – seděla za psacím strojem v kanceláři, rozvážela balíky

novin po trafikách, běhala po městě s pošťáckou brašnou, prodávala losy (ty výherní, nikoli severská zvířata), učila angličtinu – až se nakonec uvelebila za výpůjčním pultem v knihovně, odkud už ji zřejmě nikdo nedostane. Vedle toho přeložila řadu knížek z angličtiny, většinou beletrii pro děti a mládež.

Na psaní se vrhla až v posledních letech a pokud zrovna neťuká do počítače další díl série Já se z toho picnu, tak bloumá po parku se svým kokršpanělem Dominikem.

Jana Chroustová

(* 1975) Hemžila se, jak mohla. Hrála hudbu v rádiu (teda z cédéček), lítala po veletrzích, prodávala v obchodě a přitom všem si malovala. Nyní je knihovnicí. Jako rozená knihomolka k tomuto povolání tíhla už odmala – ještě dnes nachází ve svých knížkách z dětství podomácku vystříhané kartičky, které sloužily k půjčování knížek sousedům.

O knihovně napsala i detektivku s názvem Naivní detektivka z knihovny. Ilustrovala knížku Karla Poláčka Bylo nás pět, ale jinak maluje hlavně oleje na plátně. Její obrázky jsou k vidění na www.obrazkyproradost.cz.

Karel Fryč

(* 1959)

sám sebe charakterizuje jako „podivína, solitéra, básníka, střídmého příznivce bílého vína, grafika a fotonemehlo“. Od střední školy vedl v Kladně skoro patnáct let tábornický a turistický oddíl inspirovaný Jaroslavem Foglarem. Působil v učňovském školství, později v různých médiích a jejich marketingu. Je absolventem Filosofické fakulty Karlovy university v Praze v roce 1984.

Tedy v době, kdy se ještě v univerzitní knihovně hledalo poctivě na katalogových lístcích, kdy leckdo věřil i veřejně hlásal, že komunismus může být vědecký, a kdy „rýňák“ býval v Blatničce dvojka za osm.

Živil se lecčím, většinou však hubou. Nikoliv samozřejmě její krásou, nýbrž ohebností – za své původní předurčené povolání totiž považoval a považuje doteď učitelství a výchovu
vůbec.

Říká o sobě, že k psaní inklinoval vždycky, ale doopravdy systematicky s tím začal až v době, kdy ho Parkinsonova choroba dávno po padesátce přibila trvale zadkem na kůži. Prvním
jeho počinem byla kniha krušnohorských esejí, která vyšla v roce 2018 pod názvem:

Moldava – Všechno je na východ.
Mnozí možná doufali, že tím bude od dědy pokoj, ale příběh nesmrtelné lásky i s ní spojované soupravy šperků Ulriky von Levetzow byl silnější…

Vladislav Dudák

PhDr. Vladislav Dudák (* 1958), filosof, historik a učitel, autor a editor.

Je autorem a spoluautorem řady publikací, např.:

sš. a vš. učebnic z oblasti filosofie, společenských věd a historie (např. Základy filosofie a etiky, O poslední cestě smrtelníků, Kapitoly z filosofie vědy)
netradičních průvodců a místopisných publikací: O Praze: Pražský poutník aneb Prahou ze všech stran (4 vydání, dotisky); Pražský hrad a Hradčany; Karlův most; Prahou po Vltavě; Malostranská beseda a její znovuzrození;Praha mosty spojená (spoluautor).O Kutné Hoře: Kutnohorský poutník aneb Kutnou Horou ze všech stran (2 vydání; Výroční cena města Kutné Hory), Kutnohorské legendy, Kutná Hora; A dalších: Santiniho cesta za světlem, Zapomenuté památky, Vinařským krajem aj.;
rozsáhlé Encyklopedie světové architektury: od menhiru po dekonstruktivismus, I–II.

Jako editor knihy Šumava – příroda, historie, život nominován na cenu Magnesia litera a získal cenu Unie překladatelů a tlumočníků, jako editor knihy Český les – příroda, historie, život získal mj. Výroční cenu nadace Český literární fond.

Dva a půl roku se v Českém rozhlase 2 ‒ Praha zamýšlel nad filosofií všedního dne v pořadu Myšlenkování. Ve spolupráci s fotografkou Marií Holečkovou vyšly tyto úvahy knižně pod názvem Myšlenkování v zahradách bohů, snílků a filosofů.

Vyučoval filosofii na ČVUT, HTF UK a PeF UK. Má bohaté zkušenosti s popularizací společenských věd jak v rozhlase a časopisech a na blozích, tak v přednáškách pro veřejnost (mj. Berounská akademie, Unijazz, Univerzita 123 při Gymnáziu Evolution).

Ivona Březinová

Psát chtěla ještě dřív, než se naučila číst. Dnes je psaní jejím koníčkem i zaměstnáním na plný úvazek. Píše převážně pro děti a mladé lidi. Leporela, pohádky, knihy o zvířatech, dětské encyklopedie, dobrodružné příběhy, životopisy. Má ráda náměty z historie i sci-fi. Říká, že některé knihy bolí. Když je totiž píše, prožívá všechno zároveň se svými hrdiny.

Ben Braun, hrdina knihy www.bez-bot.cz, je jedním z těch, kteří autorce při psaní sáhli do života. Ale stejně tak to dokázal desetiletý vozíčkář Julin z knihy Kluk a pes, Kryšpín, kterého vážné smyslové postižení konfrontuje se šikanou v knize Útěk Kryšpína N., nebo patnáctiletý Jeremiáš, jehož svět je v knize Řvi potichu, brácho vymezen mantinely nízkofunkčního autismu. Snad by sem patřil i malý Honzík a jeho pradědeček trpící Alzheimerovou chorobou v příběhu Lentilka pro dědu Edu. A své bitvy se životem svádějí i narkomanka Alice, gamblerka Ester a anorektička Martina v triptychu Holky na vodítku.

Ben Braun je mladý kluk, který má jako nadějný lyžař našlápnuto stát se vrcholovým sportovcem. K lyžování ho přivedl táta. Ivonu Březinovou také přivedl k lyžování tatínek. A k napsání příběhu o Benovi ji přivedl Emil, přesněji Nadační fond Emil. Bez něj by tato kniha nevznikla. K některým nejen sportovním výkonům totiž člověk potřebuje ještě zázemí a podporu.

Více informací o autorce naleznete na jejích webových stránkách.

Monika Seidlová

narodila se 28. 8. 1967 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na fakultě sociálních věd, působila v různých médiích – rozhlase, televizi, několika časopisech. V roce 2008 začala pracovat pro PR oddělení TV Prima, natáčela také reportáže pro pořad TOP star magazín. Od roku 2016 je na volné noze. Spolupracuje s televizními produkcemi, psala scénáře pro seriály Ohnivý kuře, Modrý kód nebo Sestřičky. Píše pro televizní časopisy (TV magazín, TV star ad.)

V roce 2018 jí vyšla kniha Pepa podle scénáře ke stejnojmenému filmu. V roce 2020 humoristický příběh HAFANI Madla já o soužití ženy a psiny, na nějž navazují v roce 2021 HAFANI 2 Madla, já a ďas.

Má ráda černé kafe, červené víno, žluté růže nebo tulipány, barevné tenisky, tmavě modrý humor. O svých životních peripetiích, zážitcích i soužití se dvěma kocoury píše fejetony pro svůj blog Kecka s deckou.

1 2 3 4

Posts navigation