PhDr. Alina Akhmetshina

narodila se v roce 1979 v zapadlé tatarské vesnici v Uralských horách. Vystudovala filologii a redakční činnost na Baškirské státní univerzitě, odkud v roce 1999 odjela na výměnný studijní pobyt na Univerzitu Karlovu. Původně půlroční výměna se protáhla na již bezmála 30 let. Alina složila zkoušku z českého jazyka a vystudovala na Univerzitě Karlově slavistiku, historii, kulturologii a filmovou vědu.

Profesně se pohybuje na pomezí kultury, vzdělávání, podnikání a mediální tvorby. Založila agenturu Lesson, ve které realizovala mezinárodní výměnné programy pro pedagogy a umělce. Vedla projekty zaměřené na integraci cizinců a podporu komunitního života. Působila jako ředitelka mateřské školy Babyboom, kde vytvořila integrační vzdělávací programy pro děti cizinců. Založila Prague Music Channel a iniciovala natáčení dokumentů o českých jazzových skupinách. Ve filmových společnostech Universal Pictures a Stillking pracovala jako skriptka a koordinátorka postprodukce. Působila také jako lektorka a konzultantka startupových projektů v Praze 7. Vedla projekty rekonstrukcí historických objektů. Je certifikovaná koučka, držitelka pilotního průkazu na jednomotorová letadla a potápěčské licence.

Aktivně se věnuje propojování kultury, vzdělávání a společenského rozvoje. Vášnivě ráda tančí, cestuje, zlézá vrcholky hor i chodí poutě. Ze všeho nejvíc však miluje život a jeho neuvěřitelná překvapení. Tehdy v zasněžené vísce ji ani nenapadlo, že během padesáti let zažije devět různých životů.

František Cinger

publicista a spisovatel, jehož prvním literárním počinem byla editorská příprava i autorská spoluúčast na publikaci Třináct českých skandálů zabývající se privatizací divokých 90. let minulého století. Soubor portrétů s názvem Bylo jich deset věnoval literátům, jako byli Hrabal, Hailey, Fuks, Závada, Heller, Kožík, Marek, Okudžava. Se všemi se autor setkal.

Na výzvu přítele Arnošta Lustiga se podílel na vzniku společné knihy-rozhovoru 3×18, Portréty a postřehy a napsal doslov k jeho vyznání Okamžiky: Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla.

Láska k Janu Werichovi, Jiřímu Voskovci, Jaroslavu Ježkovi a Osvobozenému divadlu se projevila ve vzniku životopisných publikací Smějící se slzy aneb Soukromý život Jana Wericha nebo Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka. S historikem kabaretu Jaromírem Farníkem připravil obrazovou publikaci Voskovec a Werich aneb Válka s lidskou blbostí a poté Jiří Voskovec a Jan Werich ve fotografii. S Karlem Kolišem vydal knihu Voskovec a Werich: Dialogy přes železnou oponu, popisující jejich poválečné osudy a exilová setkání.

Na požádání Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana napsal monografii Karel Emanuel Macan. Podobně vznikl portrét zapomenutého velitele čs. zahraniční armády Jaroslava Selnera, bojovníka od Tobruku i Dukly, s názvem Generál z rodu rebelů (spolu s jeho synem J. Selnerem ml.).

Helena Dubničová

Po absolvování benešovského gymnázia vystudovala Fakultu sociálních věcí a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze. Už tehdy začínala publikovat v okresních novinách Jiskra, fakultním časopise UK a hlavně v humoristickém časopise Dikobraz. To ji přivedlo až do Redakce humoru a satiry Československého rozhlasu, kde začínala svoji profesní kariéru. Tím se jí splnil dětský sen potěšit a bavit diváky v sále i posluchače u přijímačů.

Celý život zůstala tomuto rozhlasovému žánru věrná, kromě dvouleté přestávky, kdy se věnovala přípravě dokumentárních pořadů. V cyklu Svědkové a poutníci pátrala po osudech potomků slavných českých rodů, např. Kavalírů, Voskovců, Dvořáků, Fričů, Čelakovských.

Autorsky a redakčně vytvořila a natočila na tisíce rozhlasových pořadů a mnohé z nich se dodnes reprízují. V rozhlasovém archivu jsou její zábavné cykly Kabaret pro pamětníky, Zadáno pro…, Baví nebaví, Sklípek, Radiodárek, Voskování, Nedělní šálek kávy s Miroslavem Donutilem, tematické bloky do vánočních a silvestrovských programů a další. Jako autorka námětu společně s kolegy z redakce realizovala zábavnou soutěž o nejpříjemnější ženský hlas Lady Rádio, později i mužský hlas Rádio Man. Z uskutečněných čtrnácti ročníků vyšla celá řada dnes již zkušených rozhlasových redaktorů a moderátorů.

Za zmínku stojí také její oceněné dokumenty Osobnosti 20. století – Srdeční záležitosti Jana Pirka a U klavíru Vlasta Horváth. Mezi další úspěšné dokumenty patří Cesta Mistra Jana Husa, Zapomenout zakázáno, Sand znamená písek a Znovu na molo.

Díky práci v Českém rozhlase má mnoho zajímavých zážitků a úsměvných vzpomínek na osobnosti, které se této nelehké rozhlasové disciplíně věnovaly.

Helena Dubničová dodnes externě spolupracuje s Českým rozhlasem, zejména na vysílání oblíbeného pořadu Tobogan a tvorbě programů z archivu pro stanice Dvojka a Pohoda.

Mgr. Jana Žmolíková

Klinická psycholožka, absolventka Karlovy univerzity, s řadou specializačních zkoušek v oblastech klinické psychologie, psychodiagnostiky osobnosti a psychoterapie.

Ráda pracuje s lidmi a jejich životními příběhy. (www.zmolikova.cz).

Věnuje se vzdělávání v psychologických tématech, jako jsou stres, vztahy a emoce, psychoterapeutické léčbě duševních potíží a rozvoji psychické i emoční odolnosti.

Koordinuje platformu Živé vzdělávání (www.zivevzdelavani.cz) a je autorkou a garantkou projektu „Cesty k blízkosti“ s vílou Záskalkou.(www.zaskalka.cz)

Jaromír František Palme řečený Fumas

je rockový písničkář, frontman kapely Původní Bureš, malíř, knižní ilustrátor a člen spolku Loutky v nemocnici. V osmdesátých letech absolvoval Konzervatoř Jaroslava Ježka (obor tvorba písňového textu a scénáře). S kapelou Původní Bureš vydal čtrnáct alb, zatím poslední vyšlo v roce 2022 a jmenuje se Klub gumových duší Henriho Waitse. Napsal dvě knihy pro děti, Tadeáš a hradní tajemství a Tadeáš v Bretani. Pro dospělé pak sbírku povídek …a nepotkali ani jednoho idiota. Počátkem roku 2024 mu vyšly třistastránkové komiksové quasimemoáry Mezera mezi zdí a parketama, volně inspirované autorovými zážitky a historií kapely Původní Bureš, situované do osmdesátých let minulého století. Ilustroval více jak 100 knižních titulů. Společně s manželkou (fotografka Dana Palmeová) natáčí videoklipy, na kterých se podílí jako scénárista, režisér, a částečně i jako kameraman a střihač. Zabývá se koláží, malbou (akryl, olej…), absolvoval řadu výstav, z nichž nejbližší proběhne v Ta Kavárně v Praze na Vyšehradě v listopadu 2024. Podílí se na vydávání undergroundového časopisu Hlavec. Žije střídavě v Praze a na chalupě v Jižních Čechách.

Foto: Dana Palmeová

Petr Holubec

(1955) se po studiích na Karlově univerzitě jako čerstvý novinář věnoval televizní žurnalistice, především zpravodajství ze středních Čech. Po více než dvaceti letech práce s kamerou a mikrofonem se rozhodl přestoupit na druhou stranu barikády a stal se tiskovým mluvčím Pražské energetiky.

V ní prožil končící období monopolního dodavatele elektřiny, vznik konkurenčního prostředí, rozvoj služeb, které souvisejí s elektřinou, ale i cenové otřesy, vzestupy a pády konkurenčních dodavatelů. To všechno tlumočil zákazníkům i široké veřejnosti prostřednictvím tiskových, rozhlasových a televizních sdělení a konferencí. Významnou měrou se podílel i na mimoobchodních aktivitách Pražské energetiky, zaměřených na zlepšování kvality života v hlavním městě Praze, například formou podpory sociálních a zdravotních projektů, ale i kulturních a sportovních akcí.

Vychoval tři děti, které mu dělají radost, žije ve spokojeném manželství. Přestože by už dávno mohl složit ruce do klína a užívat zaslouženého odpočinku, stále se aktivně zajímá o dění u nás doma i ve světě. Cestuje a, jak sám tvrdí, „když zrovna někde nelítám na kole nebo nehraju hokej, tak kde můžu, tam pomůžu“.

Ladislava Chateau

je univerzitním vzděláním právnička, působila v sociálních službách, posléze učila na středních odborných učilištích, po změně politických poměrů v roce 1989 krátce působila na tehdy ještě československé ambasádě v Paříži v kulturní sekci. Druhou vlastí se jí stala Francie, dlouhodobě žije ve francouzsko-českém prostředí, v poslední době převážně ve svém pražském rodišti.

Ve své literární i publicistické tvorbě často píše o světlých i dosud temných místech a postavách francouzských dějin kulturních i politických. Je autorkou biografické knihy Barman, Rytířem Čestné legie, příběhu svého prastrýce Rudolfa Slavíka, kterému za účast ve francouzském odboji bylo uděleno nejvyšší státní vyznamenání za statečnost (Doplněk, 2004). Následovala kniha Portrét pro Lou, Marii a Sabinu, portréty tří žen, prvních psychoanalytiček, neprávem dlouho přehlížených (Psychoanalytické nakladatelství Jiří Kocourek, 2008). Záludné pozvání ministra propagandy Goebbelse na výmarské literární kongresy v době okupace podrobně popsala v knize Vlak do Výmaru, Rovnost, Volnost a Bratrství s Goebbelsem (Host, 2014), následujícího roku za ni získala literární ocenění Egona Ervína Kische za literaturu faktu. A kniha Colette, Vy víte, co máte udělat… je především portrétem Colette Jéramec, vynikající, obětavé a citlivé badatelky Pasteurova ústavu, která dlouho žila ve stínu skandální postavy svého prvního manžela, známého literáta Pierra Drieua La Rochelle (Sumbalon, 2018). Zatím poslední její kniha Bylo jich pět… Kolaborace, trest a rozpory (Galen, 2023) volně navazuje na dvě předcházející: na Vlak do Výmaru a Colette. Jde o podrobně popsané životní osudy každého z kongresmanů i známých francouzských spisovatelů a jejich pohnutky, nechybí ani připomínka jejich literární děl. Ve Francii je účast na výmarských kongresech stále považována za vrchol intelektuální kolaborace.

Mezi její oblíbené literární autory patří Avraham B. Jehošua, Egon Hostovský a Marguerita Durasová. A samozřejmě Arnošt Lustig, se kterým vedla v kavárně hotelu Union v pražských Nuslích rozhovory pro knihu Život, nebo Psaní?

Ve svém volném čase si nejraději čte u kávy na zahradě své chalupy v Senohrabech.

MUDr. Kristina Skulínková

Narodila jsem se v dobrodružném znamení Střelce v roce 1984 do té nejlepší rodiny, jakou jsem si mohla vybrat. Rodiče mě už odmala podporovali ve studiu, sportu, umění i cestování a objevování světa. Po studiu na osmiletém gymnáziu přišlo rozhodování, kam se studijně a profesně ubírat dál. Ve hře bylo módní návrhářství, italština, francouzština a medicína. Medicína vyhrála a nikdy jsem toho nelitovala! Vždyť péče o lidské zdraví je široká jako lidská bytost sama – od špičky palce na noze až na vrchol její duše.

A tak je ze mě již 14 let praktická lékařka a troufám si tvrdit, že velmi
praktická! Kromě běžné práce v ordinaci, kde se zaměřujeme hlavně na
nemoc, mě čím dál tím víc baví propagovat předcházení chorob pomocí zdravého životního stylu.

Od roku 2021 píšu zdravotní sloupky do týdeníku Náš region. Na kontě mám i několik knížek, ze kterých bych vypíchla bohatě ilustrovanou dětskou knížku Zdravíčko, s níž jsem zažila nejednu krásnou besedu s malými školáky. Kromě nikdy nekončícího studia miluji kreslení, cestování, vaření, hudbu a tanec.

Liubov Bai

Narodila se v roce 1970, pochází z ukrajinské Ternopilské oblasti a od 17. března 2022 žije v Praze. Přijela se svou snachou, dcerou a vnoučaty ve věku 7 měsíců a 3 roky, kteří se však vrátili na Ukrajinu v červenci loňského roku. Zůstala zde sama.

Je uměleckou učitelkou výtvarných ateliérů s třicetiletou praxí. Vyučuje akademickou kresbu, malbu a základy kompozice.

Absolvovala kurzy českého jazyka na úrovni B1 na VŠE a České republice pracovala do léta 2023 na částečný úvazek jako asistent pedagoga v Základní škole Radlická, Praha 5. Pomáhala ukrajinským dětem adaptovat se na české prostředí, vedla hodiny výtvarné výchovy v 1. a 3. třídách. Vyráběla obrazové materiály, dekorace a potřeby pro tematické prázdniny.

Vedla odpolední skupinové a individuální výtvarné kurzy pro ukrajinské děti v adaptačních skupinách a veřejné organizaci InBáze, malovala děti aqua grimem v herních centrech a na festivalech.

Autor knihy Coubertin do St. Louis nepřijel

PhDr. Petr Feldstein

(*1943)

Novinář, publicista a spisovatel je absolventem Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy. V letech 1969–1989 byl za svou předcházející novinářskou a publicistickou činnost politicky perzekvován. Od března roku 1990 působil v Československé, respektive České televizi jako zástupce šéfredaktora, později jako dramaturg. Je autorem a spoluautorem televizních dokumentárních seriálů i samostatných dokumentů, převážně se sportovní tematikou.

Je autorem mnoha knih, např.:
– Fotbal jménem Masopust (2003; rozšířené vydání 2012)
– Dědictví po Napoleonovi (2005)
– A život šel dál (2012)
– Jako spoluautor se podílel na publikaci Zlaté medaile (2012)
– Život plný koní (2013)
– Utečenci (2014)
– Zlaté hroty (2016)
– Dědek na kole (2016)
– Dávat koním křídla (2018)
– Skoro proti všem (2019; s Tomášem Libánkem)
– Příběhy sportovců, které políbila múza (2021)

V roce 2011 obdržel Cenu Jiřího Kössla a o dva roky později Cenu Oty Pavla.

1 2 3 4

Posts navigation