(* 1959)
sám sebe charakterizuje jako „podivína, solitéra, básníka, střídmého příznivce bílého vína, grafika a fotonemehlo“. Od střední školy vedl v Kladně skoro patnáct let tábornický a turistický oddíl inspirovaný Jaroslavem Foglarem. Působil v učňovském školství, později v různých médiích a jejich marketingu. Je absolventem Filosofické fakulty Karlovy university v Praze v roce 1984.
Tedy v době, kdy se ještě v univerzitní knihovně hledalo poctivě na katalogových lístcích, kdy leckdo věřil i veřejně hlásal, že komunismus může být vědecký, a kdy „rýňák“ býval v Blatničce dvojka za osm.
Živil se lecčím, většinou však hubou. Nikoliv samozřejmě její krásou, nýbrž ohebností – za své původní předurčené povolání totiž považoval a považuje doteď učitelství a výchovu
vůbec.
Říká o sobě, že k psaní inklinoval vždycky, ale doopravdy systematicky s tím začal až v době, kdy ho Parkinsonova choroba dávno po padesátce přibila trvale zadkem na kůži. Prvním
jeho počinem byla kniha krušnohorských esejí, která vyšla v roce 2018 pod názvem:
Moldava – Všechno je na východ.
Mnozí možná doufali, že tím bude od dědy pokoj, ale příběh nesmrtelné lásky i s ní spojované soupravy šperků Ulriky von Levetzow byl silnější…
